Co když je to možné ?

Člověk se nevyvinul z opice, ale vznikl jako kříženec mezi samicí šimpanze a divokého kance. To tvrdí nejnovější teorie doktora Eugena McCarthyho. Přestože jeho hypotézu biologové vesměs odmítají, má člověk s prasetem společného více, než patrně kdokoli z nás tuší.

Pokud nebudeme počítat zaryté kreacionisty (stoupence teorie stvoření), má většina biologů v otázce vzniku člověka víceméně jasno. Člověk podle nich patří do vývojové linie hominidů, kam kromě něho náležejí i naši nejbližší příbuzní – orangutani, gorily a především šimpanzové. Našimi společnými předky jsou potom úzkonosé opice žijící před přibližně třiceti miliony lety na euroasijském kontinentu.
Zjednodušeně řečeno, v souladu s Darwinovou evoluční teorií jsme se vyvinuli z opic, které jsou také našimi nejbližšími příbuznými. Ano, v tomto duchu se nese školní výuka a dá se říci, že tento názor zakotvil i v mysli většiny populace. Vždy se ale najdou jedinci, podle nichž proběhla evoluce druhu Homo sapiens sapiens úplně jinak.
Teorie proti teorii

Jedním z takových vědeckých rebelů je i Eugene McCarthy. Jde o vystudovaného genetika z University of Georgia, provozovatele webu Macroevolution.net a autora řady biologických studií o hybridizaci živočišných druhů. Mezi jeho nejznámější práce patří Příručka ptačích hybridů světa (Handbook of Avian Hybrids of the World) vydaná nakladatelstvím Oxford University Press v roce 2006.
McCarthy se tedy věnuje bližšímu zkoumání hybridů, tedy takových živočichů, kteří vznikli vzájemným zkřížením zcela odlišných druhů. V naprosté většině mají takoví jedinci značné problémy s přežitím. Někdy je ale nově vzniklá forma tak úspěšná, že se v přírodě prosadí i v konkurenci původních druhů. Podívejme se nyní na několik takových zvířat poněkud blíže.
Hybridi kolem nás

Pro jeden z příkladů úspěšného křížení nemusíme v našich krajích chodit daleko. V evropských lesích postupně ubývá populace původních jelenů. Její místo velmi agresivně zabírají hybridi vzniklí křížením původního jelena evropského s nepůvodním asijským jelenem siku.
K jinému takovému úspěšného zkřížení dvou druhů došlo ve Spojených státech. Na východě USA došlo před několika desítkami let ke vzniku hybrida mezi původními vlky a náhodně sem zabloudivšími kojoty. Nově vzešlí kojovlci mají daleko vyšší odolnost proti povětrnostním podmínkám a jsou i lovecky daleko úspěšnější než vlci i než kojoti.

Kříží se ale i tvorové, kteří jsou od sebe vzdáleni daleko více než jeleni či kojoti s vlky. Tak například zedonk je křížencem mezi zebrou a oslem. Nese na svém těle obvykle charakteristické znaky obou svých rodičů. Většinou mívá tělo našedlé jako osel a nohy pruhované jako zebra.

Vznik tohoto hybrida je o to pozoruhodnější, neboť by k němu podle klasické genetiky nemělo vůbec docházet. Zebry mají totiž ve svém genofondu 44 chromozomů, kdežto osli jich mají celých 62. Jak je však vidět, příroda je mocná čarodějka a dokáže tuto překážku elegantně obejít.

Někdy vzájemnému křížení dvou odlišných živočišných druhů napomáhá záměrně člověk. V mnoha zoologických zahradách například usilují o spojení lva s tygřicí. Pokud se totiž z takového aktu narodí mládě, nazývá se liger. Jde o velmi atraktivní zvíře dorůstající skutečně majestátních rozměrů a překonávající svou velikostí jak lvy, tak i tygry.
Podobně se dá vyšlechtit i tigon, což je kříženec tygřího samce a lví samice. Je daleko méně rozšířen než liger, protože je daleko menší a zoologické zahrady o něj většinou nejeví přílišný zájem. To je i osud leopona, tedy hybrida leoparda a lvice. Zatím byl proto vyšlechtěn pouze v Německu a v Japonsku.
Křížení může mít někdy i osudové následky. Za všechny jmenujme záměrné vyšlechtění hybridů mezi evropskými a africkými včelami. Nový druh měl být podle předpokladů krotší a snadněji ovladatelný. Stal se však pravý opak. Hybridi byli nesmírně agresivní a záhy uletěli do volné přírody. Dnes představují závažné riziko, kterému se stále nedaří uspokojivě čelit.
Překvapivé podobnosti

Vraťme se ale zpět k Eugenu McCarthymu a jeho kontroverzní teorii. Podle ní se člověk vyvinul jako hybrid mezi šimpanzí samicí a divokým kancem. Osudové spojení se prý odehrálo před přibližně deseti miliony lety kdesi v Africe. Těchto křížení se prý odehrála řada a výsledkem bylo množství nejrůznějších hominidů od neandertálců přes druh Homo habilis až po předchůdce současného člověka. Dalším pářením mezi těmito hybridy se potom vyvinul dnešní Homo sapiens sapines.
Mezi biology samozřejmě vzbudila McCarthyho hypotéza jen soucitný úsměv. Tak jednoduše ji ale odmítnout nelze. Zajímavé totiž je, že ačkoli jsou našimi nejbližšími příbuznými podle většiny odborníků právě šimpanzi, v některých detailech se od nich odlišujeme.

Jedním z takových zásadních detailů je například pyjová kost nazývaná také penilní či penisová. Jde o kost uvnitř penisu, která dokáže výrazně prodloužit páření se samicí. Šimpanzi ji mají, u člověka však paradoxně chybí. Zajímavé ale je, že ji postrádají i prasata.
Dalším podivuhodným spojovacím článkem mezi člověkem a prasetem jsou některé tkáňové struktury těla vepřů. Například většina charakteristik prasečích erytrocytů se totiž až neuvěřitelně podobá lidským červeným krvinkám. Lékaři proto připouštějí, že v nepříliš vzdálené budoucnosti by bylo možné vyrábět kvalitní a plnohodnotné krevní náhrady právě z vepřové krve.

To ale není všechno. Prasata by mohla v brzké době pomáhat člověku i při očních vadách. Jak naznačují experimenty, rohovky z geneticky upravených vepřů vykazují značnou odolnost vůči lidské imunitní odpovědi. Je proto možné, že by bylo možné nahrazovat poškozené lidské oko okem vepřovým.
Ani tím však není výčet společných znaků lidí a prasat ještě u konce. Prasečí kůže se již dlouho používá jako náhrada za lidskou při xenotransplantacích, například u těžkých popálenin. Úspěšně se již zkoumá i transplantace Langerhansových ostrůvků na slinivce břišní z prasat na člověka. Jak je známo, tyto útvary produkuji inzulin a mohly by tak významně přispět ke konečnému vítězství lidstva nad zákeřnou cukrovkou.
Podobných překvapivých podobností mezi lidmi a prasaty by se dalo najít ještě více. Vědci ale zatím nepřišli na to, proč tomu tak je. Že by na teorii Eugena McCarthyho přece jen něco bylo?
Ing. Vladimír Červinka

Proč vlastně židé už před tisícemi lety přestali pojídat vepřové?

Ùryvek z bible

Proč Židé nejedí vepřové

V těch časech byl Bůh na cestách a právě putoval po Flandrech. Když byl unavený, vyhlédl si jedno město, kde by rád přenocoval. V tom městě se hned shromáždilo několik Židů. Vypadalo to, jako by si z Boha chtěli udělat dobrý den.

„Teď se konečně přesvědčíme, co je pravdy na tom, že je tak chytrý, jak se o něm říká, a jestli skutečně hájí pravdu.“ Po těch slovech se jeden z nich schoval pod sud.

Když tamtudy Bůh chvíli nato procházel, jeden z Židů ho oslovil:

„Pane, jestli jsi tak osvícený, jak se o tobě povídá, měl bys nám dokázat říct, co se ukrývá pod tímhle sudem.“

„Rád vám to povím.“ souhlasil Bůh, „pod tím sudem je vepř.“

Židé se dali do smíchu, protože si mysleli, že Boha nachytali, a nadzvedli sud. V tu chvíli všichni zbledli. Pod sudem se skutečně objevil vepř a s chrochtáním se rozběhl přímo k hromadě hnoje a začal se v ní rypákem hrabat jako ostatní prasata. Židé se dali do pláče a běželi hned za kamarádem, aby ho ještě stačili chytit. Ale měli smůlu, už se jim ho nepodařilo rozeznat od ostatních prasat.

Od toho dne Židé nejedí maso tohoto zvířete ze strachu, že by mohli sníst potomka onoho jejich kumpána, jehož Bůh proměnil ve vepře.

Nemůže to být náhodou metafora pro mnohem prostší a děsivější pravdu ? A co všechny ty antické báje o kentaurech harpiich minotaurech a co treba Egypt? Svinga, další náhoda?

Když umíme křížit druhy my, nemohl to náhodou umět i někdo jiný?